Ground Zero (Rozmrdanej svět)

Obdivuju ženy, které jsou dámy. Jakože, nikdy neukončí konverzaci bez toho, aby se ujistily, že se také druhá strana cítí dobře, nikdy neřeknou nahlas, že potřebují odejít na záchod a toho bohdá nebude, aby se jim rozpárala punčocha. Nemaje disposice k takové image, volím hrubější slova, jelikož potřebuji, abyste si představili, jak vypadá rozmrdanej svět: jako apokalyptická rovina, na které dříve něco stálo.

Něco velkého a slavného, řeklo by se babylonská věž.

Nora za mřížemi, Foto: Petr Jedinák, 2015

Nora za mřížemi, Foto: Petr Jedinák, 2015

Moment, Noro, co to máš s tou mříží, sakra?

Mříž je předzvěstí pádu. Signalizuje, že v mém dokonale šťastném životě je něco v nepořádku. Mříž je past. Neviditelná zábrana, vězení, které cítíš, ale nevidíš ho. Je to věc navíc, brutálně vmezeřená mezi přírodou a aktem, mezi přírodou 1 a přírodou 2. je lidská, umělá. Je to babylonská věž mého života. Je to fotografie stará přesně rok, ze dne, kdy jsem poznala fotografa. Celý příspěvek

Wind Of Change (Chronická nesvatba)

The Wind of Change blows straight / into the face of Time..

– The Scorpions, Wind of Change (1990)

Právě hráli slavnou píseň revoluce, když jsem se dostala k tomu, abych mohla klidně rozjímat dopady fantastických změn, které dopadly v posledním týdnu na můj život. Změny, které přinesou lepší sex, drogy a rock-n-roll než kdy předtím. Vsadím se, že jakmile ucítím zas noční pachy velkoměsta, sednu si a všechno dopíšu. Všechno, co jsem v něm loni nechala. V jednom bytě s ateliérem, modelkama a mojí ložnicí kapituluje věrnost ideálům monogamie a rozvine se Umění, on bude fotit a já nahrávat a zase budu psát, a zvuk klapajících podpatků lehké děvy z ulice bude vhodným soundtrackem hihňajících se děvčat a milenců přimáčknutých na zeď v chodbě u činžáku, abychom doma nerušili, navíc pražská noc je tak teplá, že se sukně vyhrnují samy i v listopadu v noci. Cítím se pozitivně, jako dítě se schopností přesně určit, kolik dní zbývá do vánoc, a zároveň ve věku, kdy na ně ještě může věřit.

Díky bohu, že jsem v Život ještě věřit nepřestala.

Nora ve vaně, Foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně, Foto: Petr Jedinák. Foceno v jednom neuvěřitelném osmdesátkovém herecké bytě v v libereckém divadle F.X. Šaldy.

Celý příspěvek

Šťastnej novej rok

Něco se v tobě mění / navrch to ještě není znát…

– Kittchen (singl, 2015)

„Něco se se mnou děje“, řekla jsem stropu do noci, zatímco se moje tělo nepokojně zkoušelo upokojit muchlováním se. I sex byl dneska divný. Jiný. Stromy venku byly jiné. Příznačně jasná vánoční obloha. Všechno je tak jiné. Hrabe mi. Asi.

Fotograf se smál, když jsem vybuchovala nad každou jeho sebemenší větou nakonec se neuroticky vrhala do toho, abych mu oholila záda.

„Tady někdo nemá dostatečnýho vnějšího nepřítele,“ prohlásil na adresu mého velkého tažení za odchlupení.

Musela jsem souhlasit, že se chloupky staly náhradním objektem jakéhosi hlubšího nepokoje. Kamkoliv jsem se dneska hnula, vyvstávaly další jeho důkazy. Nemohla jsem zaboha najít svoje kalhotky – prostě zmizely. Když je pro mne našel, byly přímo pode mnou. A zapomněla jsem dočista, že jsem na sobě měla i punčochy.

Nora v punčochách na kožené sedačce, foto: Petr Jedinák

Nora v punčochách na kožené sedačce, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Otočte vzhůru nohama a protřepejte

Jak mne velké kolo Osudu vzalo, obrátilo hlavou vzhůru, co jsem tam nového spatřila a zatřepalo se mnou.

Neumím to lépe pojmenovat. Můj život se za pouhý týden otočil o 180 stupňů, směrem, který jsem nemohla čekat – snad jedině, kdybych neházela bobek na věštby, které jsem obdržela a neměla sklon si je vždycky vykládat v souladu s vlastními očekáváními…

Žmoulám zelený papírek s věštbou, kterou jsem dostala od cizí ženy před dvěma týdny. Slova mi dodávají určitou jistotu v jinak zcela převráceném světě, kde zase umřelo několik iluzí a několik velkých snů došlo svého vzkříšení.Zítra ráno půjdu do práce a jak se znám, asi toho moc nesním, protože středobodem dne je domluvit se s nadřízeným o tom, že u nich končím. Prostě tak, končím. Důvody mám věrohodné, ale nepostihují v celku proměnu, kterou jsme prožila.

Někdo by asi řekl, že jsem moc hulila a začínám zase bláznit –– pravda, mám opět lucidní sny a vidím znamení (bože jak mi to chybělo! cítila jsem se, že je mne jenom půlka, když jsem byla normální, či spíše znormalizovaná…), společensky podvratné živly by mohly poukazovat na fakt, že asi 3 dny poté, co jsem přestala zobat antidepresiva a vypadla jsem z Prahy, jsem začala kout plány, jak se z téhle práce zdejchnout… ještě jiní by v tom mohli vidět jedině logický důsledek puzení někoho, kdo nikdy v normální práci nepracoval, a tudíž nebylo příliš pravděpodobné očekávat, že u toho vydrží… ti nejvíce jasnozřiví poukazovali na to, že tabulky v Excelu a prodávání hypoték zcela jistě nebude mou Pravou vůlí a kdypak se k jejímu konání vrátím?

Není cesty zpět. Už ne, už to jedu po druhý a vím přesně, kam tenhle vývoj spěje. Jsem na hlavu? Sakra jo. Jsem neschopna vést normální život s pomocí libido utlumujících pilulek? Jsem a nejsem. Jsem a nechci. Seru na to, totiž.

Pakliže můj život vždycky směřoval k větší nebo menší míře sebezničení, má jedině smysl, abych jeho zbytek prožila konáním věcí, které mi dávají smysl a může z nich mít prospěch celá společnost.

Absurdní je, že mám pocit, že dokonce i tohle psaní tento účel splňuje – lépe, než moje perspektivní, částečně prestižní slušně placená práce, která mi měla přinést hlavněpevný režim, pravidelnou stolici, pravidelné splátky atd. Můj pokus o spořádaný život byl nakolik autentický (nebo do-krajnosti-tažený), že jsem si málem založila stavební spoření. No chápete to?

Cítím se zase ve své kůži.

Všechno je nové

Ležela jsem na posteli krátce před půlnocí a ze své nové postele se dívala na vysoké stropy protější zdi, lemované oltáři. 

Všechno se mi zdálo nové. Naplněné zvláštním světlem, které bych snad neúplně mohla popsat jako úlevnou euforii, pronikající do všech buněk v těle se středem v srdci. Všude kolem bylo světlo – fyzicky ve mne – a nebylo to nepodobné prvním dnům na ženském pavilonu číslo dvě, kde si z prvních hodin vybavuju jenom bílé křeslo, do kterého jsem se přivtělila, vysoká okna a secesní stropy, venku stromy a mezi nimi Světlo – pronikající přímo do mojí duše, která se mu náhle otevřela, celá hladová a vyprahlá, poté co se musela nadobro vzdát. Tehdy jsem se otevřela tomuhle Světlu a všemu, co s ním šlo, stavy podobné vzkříšení Lazara (které se sehrává v rámci dramaterapie v protějším pavilonu s alkoholiky…), „vstaň a choď, já jsem přestala moci chodit, protože mi tělo vypovědělo službu, ale zážitek to byl podobný, celý zbytek mne vstal a začal chodit. Objevil se směr. Možná, paradoxně, když tělo přestalo uhánět zuřivě do Nikam, protože už prostě nemohlo, mohl se celý ten zbytek zvednout a jít a nechat se vést světlem vzdálené hvězdy, která hovořila o lepších zítřcích.

Ten zásadní rozdíl mezi včerejší půlnocí a pavilonem dva byl v tom, že tehdy jsem byla kus mrtvého těla a zkroušené duše, které nasávalo Světlo jako houba a nechalo se jím naplnit, kdežto teď jsem fyzicky vnímala, že tím zdrojem Světla v celém okolním prostoru není nic jiného, než moje vlastní bytost, s mystickým středem uprostřed hrudníku. Jak se to stalo, nebo co se změnilo, to nedokážu říct. Před měsícem jsem měla pocit, že jsem popel, včera ráno jsem četla z těla blízké bytosti o mystériu fénixe, povstávajícího z popela ve formě čistého ohně.

Mám rád lidi co hoří hoří hoří jako ta báječná rachejtle –

 

– Jack Kerouac

Snad sehrál roli ještě nezavršený, vlekoucí se rituál plamene poznání, který jsem každý den žádala, aby mne očistil od všech falešných forem lásky a všech falešných obrazů a utrpení, které s sebou nesou – neměla bych o tom mluvit, protože není u konce, ale chci…

Druhé ráno cestou kolem řeky ve městě jsem si uvědomila, že tohle světlo vyvěrající odkudsi ze mně, mimo mne, naplňující mne, že ho přeci znám. Nějakou dobu jsem měla pocit, že mi tu všechno vrací rok 2009.

Tehdy to přece začalo. Přišlo pár snů a jako by mne naložil neznámý taxík a já se vezla spíše na sedadle spolujezdce, a občas taky, jak pravil šaman, svázaná v kufru – ale při vědomí, snad je to díky mojí mentální síle, nikdy na mne posedlost nepřichází v té formě backoutu, vždycky mi zbylo alespoň pár z mých pěti, sedmi smyslů – měla jsem tehdy pocit, že v mém životě konečně přišla odpověď na to, kdo-jsme-odkud-přicházíme-kam-jdeme (to je jeden slavný obraz, ignoranti, neznáte umění), že jsem si nějak odtrpěla dost a nahrabal dostatek dobrých skutků, aby mi mohla být vyjevena podstata toho speciálního nadání, o kterém jsem od dětství tušila že ho v sobě nosím, ale nebyla jsem schopná ho otevřít. Jako tajná komnata, kterou dokážete najít a víte o ní, ale chybí vám klíč.

Bylo to na veliké science fiction akci vprostřed léta, kam jsem přijela jako psychická troska – necítila jsem se tak, ale reálně jsem byla, oddávající se akorát tak workoholismu, jelikož to byla jediná nectnost, která přinášela jakýs takýs užitek, drogy a alkohol jsem odmítala ze zásady, a debilní vztah a špatnou společnost jsem už měla – bylo mi čerstvých jednadvacet a ve svém životě jsem došla do bodu, kdy se mi plně realistické zdálo, že mne v životě čeká už jen samá dřina a utrpení a žádná radost. Pěkně jsem následovala příklad své matky!

Z tohoto pohledu mne částečně omlouvá, že jsem  se tehdy taky účastnila série nejdebilnějších rituálů ve svém životě, z nichž ty nejzdvořilejší usilovaly o zlomení svobodné vůle nevinného člověka. Kam směřovaly ty, které jsem nakonec neudělala, raději pomlčím. Byla jsem hluboce nešťastná a začalo mi to kurvit charakter, abych se vyjádřila stručně.

Z výcviku Církve Satanovy jsem odešla zlomená poté, co jsem pocítila, že nedokážu čelit obsahu svých snů, kterými podvědomí vznášelo usvědčující obžalobu mého vlastního života. Nesnesla jsem to, začala jsem si procházet a trochu vykládat teprve o rok později… nicméně to jsem se zase pohodlně vrhla do zoufalé iluze spokojeného rodinného života a chtěla jsem se vdávat. Zatímco sen o ženách, stoupajících k nebesům skrz mystérium Beltine zůstával nevyslyšen a nevyslechnut kdesi mezi záchvaty frigidního workoholismu, nezvladatelného nočního obcování s démony a denním přeskakování mezi nutkavým vyhledáváním rozkoše a rezignací na jakékoliv potěšení.

Dva tisíce devět. Na scifi conu se mne zmocnilo něco zvláštního, dříve nepoznaného, co jsem střídavě připisovala astrologickým vlivům, géniovi místa a celé akce, a nakonec jsem přijala vysvětlení jednoho kabbalisty, že to je svatý Anděl Strážce. Přirozené pozorovací schopnosti a nadšení vědátora-amatéra mi umožnilo pochopit, že to bílé-stříbrné světlo, ať už je to cokoliv, funguje jako bio indikátor (jako rybička, která plave jenom v čisté vodě, pozn. pro ty, co zaspali hodiny biologie na střední škole). Vždycky se to objeví, když jsem ve správný čas na správném místě a dělám správné věci nebo třeba potkám někoho, kdo přináší něco velmi správného.

Tady by asi stálo za to se zamyslet, ve kterém okamžiku tenhle fantastický software zmizel, ale… asi ještě nejsem připravená si tu otázku položit. Zatím jsem spokojená se zjištěním, že to asi „to ono“ a je to zpátky, a všichni, kdo mají sklon mi tvrdit, že jsou to jenom mysl-měnící-látky se můžou jít s prominutím vysrat, ano, přátelé?! Jděte se vycpat, protože mně aktuálně věřit na to, že zažívám něco zvláštního a nejsem jenom v rauši z intenzivnějšího paření a probouzení-sexuálně-zanedbané-ženy (filosofové mohou nazřít, že všechna tato paradigmata ve skutečnosti dokáži koexistovat, děkuji, s filosofy jsem si vždycky rozuměla).

Což mne přivádí k velikému tématu roku dva devět.

Houby stavební spoření.

New Orleans.