Cítit, nevidět

Ta věc se mi stala, jak už se to s proroctvíma stává: ve chvíli, kdy jsem byla připravená.

Stejně jsem ji nečekala.

Když jsem se odpakovala od fotografa, našla jsem si studentský pokoj. Jiná možnost nebyla. Uprostřed horkého léta přišla chladná sprcha a ta mne probrala: nazřela jsem svůj celý život.

A stalo se to ve vaně.

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2015

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2015

Celý příspěvek

Modré blesky

„Jak se vám daří proměna v ďáblovu nevěstu?“ zeptala se doktorka profesionálně zpoza notesu.

„Děkuji, dobře, kdy dostanu další lektvar?“

Tak takhle se to nestalo.

Seděla jsem v bílém Ikea křesle, které zdařile odvádělo mou pozornost ode všeho, co se mi v sedě na něm tady už stalo, na tom posledním místě na celým světě, kde byste se mohli cítit paranormálně.

Jenže zdání, jak se znovu ukázalo, zdání nejvíc klame.

Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Když potkáš svoji první lásku

Květen 2015

Šla jsem svou trasou napříč Vinohradama, domů z čistírny prádla a zrovna jsem si říkala, jak už nic není jako dřív, úbytek libida, žádná vášeň ze života, stárnu a tak. V tom potkám svého prvního kluka, svou velkou lásku ze střední.

Nora, Foto: Petr Jedinák, 2015

Nora, Foto: Petr Jedinák, 2015

Celý příspěvek

Rytmus života (This is Rock)

Proud života. Foto: Petr Jedinák, 2016

Proud života. Foto: Petr Jedinák, 2016

Jdu známou cestou po práci domů, a možná proto, že už je noc, tak se mi moje myšlenky zdají být nové a neznámé.

Něco se valí jako lavina. Nemůžeš to zastavit. Co budeš dělat? Dospěl jsi do bodu, kdy můžeš těm pánům v práci říct, že nemají recht. Jsou na omylu, myslejí si, že za peníze můžou dostat cokoliv, i tebe. Tvoji duši. Jenže ty jsi s překvapením zjistil, že tvoji duši už nezaplatí žádná škvára.

Co uděláš? Co si počneme?

Železniční přejezd signalizoval předěl, tak jsem ho přešla. Proud myšlenek mezitím dotekl nazpět do svého zdroje. Došla jsem na zastávku autobusů, kde se před mými zraky otevřelo zvláštní divadlo.

Zpátky.

Celý příspěvek

Don´t panic

Byl to jeden z Těch okamžiků. Najednou cítíte úzkost. Třes. Nevíte, co se to s váma děje. Ale víte, že se s vám děje Něco Důležitého. Když to nejmíň čekáte, uprostřed té úzkosti se objeví bílej králík, zmáčkne červený tlačítko a pustí výtah do stanice Dospělost. Celý příspěvek

Zpráva od Archanděla

Po pozření elixíru se události tak vyhrotily, že jsem začala pochybovat o své vlastní příčetnosti a s určitým děsem si měla připustit, že opět slyším Hlasy a vidím kolem sebe Znamení. Kruhy se dokončují. O jednom dokončeném kruhu mne, zdá se, ujistila zpráva přímo od nebeského vojevůdce. Dnes na mne promluvil starý přítel hlasem Archanděla Michaela.

Celý příspěvek

Na šťastné vlně stále dál

S osudem jsem v kostky hrál

Užíral se hloupou touhou

Nevěděl jsem kudy kam

Stále dál / stále dál / stále dál…

– Flamengo, Kuře v hodinkách (český bigbít)

Dnes ráno nevím, odkud začít. Či spíše pokračovat. Budu-li se držet své umělecké techniky, brzy to tu skončí u pornografie. Protože všude kolem je opravdu spoustu láskya já se cítím tak otevřená, že vzdálenosti v prostoru a čase mizí po první doteku.

Souvisí to nějak se seznamem lidí, kterým věříš. Takže to vlastně není ta iracionální, nejít z mejdanu spát k sobě domů, ale k někomu, koho vůbec neznáš – ale víš, že je na tom seznamu. Věřím ve strážné anděly a moudrost těla.

Zatímco existence prvého není zcela prokázána – nepřímo, když se podívám na všechny průsery, ze kterých jsem zázračně vyvázla – skutečnost, že tělo ví někdy víc, než hlava, je ve mně neotřesitelná. Před třemi měsíci jsi mi řekl, ať zavřu oči a vnímám jenom svoje tělo. A ono to fungovalo, svět kolem začal vypadat jinak. Tak to byl začátek. Kde to má konec…. netuším. Cesta je cíl. Páni, dneska válím úplná zenová moudra.

Přijela jsem na motorce, poněkud pikantně oblečená stále v tom, v čem jsem předchozí večer vyrazila pařit a teplý ranní smog mi probouzel nohy, docela holé, protože ty šaty opravdu byly na party. V konzultaci se zrcadlem jsem seznala, že takhle opravdu nemůžu do práce. Ne, že by na tom teďka už záleželo.

Práce. Ty vole. Obor, plný krásných, mladých, hřejivých (co je to za slovo, kde jsem k němu přišla, vám fakt neřeknu, ale vystihuje nejlépe moje pocity z verbální a tělesné blízkosti některých mužů) a vesměs single mužů, kterým se člověk brání jenom silou napjaté vůle, vedené fantaziemi o tom, co může plynout z toho spustit se s někým z práce. Jo, začnete se vyhýbat společným obědům, červenat se na recepci, snažíte se zmizet neviditelná na záchodě… tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Modlila jsem se, ať se vyklidním do podzimního teambuildingu… a teď je mi upřímně líto, že nepojedu. I když. Pařit s kolegy z práce, která vás živí, je svazující. Pařit s kolegy z bývalé práce, to je euforie z toho, že už nemusíte nic zakrývat. Já se tady s někým spustím. Už se vidím.

Jsem tak akorát zralá na to se spustit, pronesla jsem včera v intoxikovaném stavu a ona pravda často zafunguje jako nejlepší balicí hláška. Myslela jsem to vážně a hlodalo mi hlavou, co se mnou jakože bude v tomhle nádherném stavu splývání s Všehomírem, kdy mám pocit, že je všude kolem spoustu lásky v mnoha formách a všechny jsou skvělé. Hippies. Jo! Zase začínám věřit tomu, že je možné milovat bez pokrytectví, nevěr a sraček. Moje jednodenní frustrace byla přeplavena… víra je totiž důležitá. Víra hory přenáší. A láska taky. Žena, starší pár, starší strejda, bezprizorní dívka, utržená ze řetězu v kostýmu školačky, latexová lady, léta blízká kamarádka a múza, druhá kamarádka, která je mým světlem, a třetí, která je mojí zemí a ohněm, všechno je skvělé. A brzy se vrátí můj učitel a určitě bude koukat a doufám, že mi řekne, že jsem skvělá a půjdeme zase na večeři a budeme se na sebe dívat tím pohledem ryzího obdivu a důvěrnosti. Já totiž miluju i svoji psychoterapeutku. Jsem úplně marná. Asi začnu intenzivnějc milovat svoje kamarádky, protože už se nemůžu koukat na to, jaké zhovadilosti si provádějí ve snaze utržit někde aspoň kousek lásky. Z toho jsem včera byla pěkně rozhozená. A tak jsem šla pařit.

Člověk nečeká, že se zásadní životní pravdy dozví v podroušeném stavu od latexového guru a zdravotní sestřičky, navlečené v latexu, s velmi rozepnutým výstřihem. Myslím, že bych měla chodit víc pařit, a vyhodit celou duchovní knihovnu (byť jako dekorace je stylová…) a jak prohlásil můj anděl víc hulit, protože mi to zjevně dělá dobře. Myslím, že se bude taky hodně divit, až se vrátí z dalekých krajin. Myslím, že tou dobou už budu v osvícení, nebo štamgastem místního swingers klubu, vyzářím se do Nicoty a proměním v prach nebo tak něco.

Kompas

O morálním kompasu, směru a jak jsem se s jejich pomocí nalodila na šťastnou vlnu.

Mám ráda symbol kompasové střelky. Má pro mne takový osobní význam. Objevuje se poslední čtyři vždycky, když potřebuju slyšet, že jsem v pravý čas na správném místě.

Přinesli mi ji nakreslenou na sklenici v restauraci, kde jsem obědvala po semináři v Googlu. Cítila jsem, že jsou věci fajn. Když jsi mne na mé narozeniny vzal na večeři do restaurace na řece, kde se svit pochodní odráží na vodní hladině, cítila jsem se skvěle. proto mne ani nepřekvapilo, když jsem puzena potřebou sešla dolů a zjistila, že spodní patro lodi má podlahu osázenou mozaikou obrovské kompasové střelky. Smála jsem se. 

Naposledy mne zastihla v cizině ve vcelku ošumělém podchodu v metru, kde jsme obědvali kuře ve fastfoodu. Opět byla na podlaze a byla obrovská.

Kompasová střelka je možná jenom žert vesmíru nebo moje hra na vidění znamení. Nebo snad, je hmotným vyjádřením velmi reálného kompasu, který nosíme v sobě a který zajišťuje, abychom se ve správný čas dostávali na ta pravá místa – a když se jím řídíme, nedostáváme se pak do situací, kdy převládne úplně hmatatelný pocit, že tady-kurva-nemám-bejt-a-co-tu-vlastně-dělám…

Intermezzo: Protože se mi ten obraz líbil, začala jsem Tomu říkat „morální kompas“. Myslím, že jsem to úsloví vzala z Tarotu, kde se u nějaké karty psalo, že znamená situaci, v níž tazatel ztrácí svůj morální kompas. Je dezorientován, protože magnetický pól Severu zmizel a přetloukly ho jiné přitažlivé a odpudivé póly druhých lidí.

Dneska jsem se svého učitele zeptala, jestli si myslí, že Universum dává cukrátka za správná morální rozhodnutí.

Jasně, a za špatná máš uhlí, odpověděl.

Něco jako duchovní posilovna, osvětlil. To už nebylo tak jasné, vrátila jsem se proto k automatu na bonbony. Když totiž pozoruju soustavně svůj život, nemohu se ubránit myšlence, že občas člověk jakoby zadá správnou kombinaci a nějakým nepravděpodobným a možná i nezamýšleným zázrakem otevře dvířka trezoru, ze kterého se na něj vysype spoustu super věcí. Když se tohle stane, vždycky se vrátím o krok zpátky a uvidím tam nějaké zásadní morální rozhodnutí nebo dilema, které jsem musela řešit – a vyřešila jsem ho zjevně správně – automat na bonbony má podle mého přesně tuhle funkci.

Podstatou dilematu je, že je to kurva těžký rozhodnout a dokonce i neběžné způsoby řešení dané úlohy selhávají. Graficky znázorněno to může mít podobu – zažila jsem to, bylo jak mít dva rarachy na každém rameni jednoho… – podobu anděla a čerta, chci říct, který vám našeptává, každý z jedné strany, jak to celé je a co je třeba udělat. Podávají argumenty a vzbuzují emoce, mučivé, úžasné, silné a snaží se zvrátit vážky Vůle na jednu nebo druhou stranu.

Nojo, takhle nám to popisovali na základní škole v nějakém článečku v čítance. (Ba ne, kecám, to byla holka co měla na jednom rameni „dobrou náladu“ a na druhém „špatnou náladu“ a rozhodovala se, koho má poslouchat, hotová filosofka v praxi!)

Když jsem tyto dva hlasy pár hodin poslouchala se usilovně přít, pochopila jsem zásadní vtip celého dilematu.

Vy totiž nevíte, který je který.

Vědět, že si vybírám anděla, zní přirozeně racionálně – a dokonce i vybrat si vědomě čerta, s tím, že vím, že jdu na zcestí, by mělo smysl. Ale vy vůbec nevíte! Nevíte, jestli nechat dobře placené, perspektivní práce a jít za hlasem srdce je největší magořina, která vás napadla, a pravdu mají ti, kdo vám vykreslují plameny pekelnými nebo jestli pravdu mají ti, co vám přinesou hulení a s bohorovným klidem prohlásí, že bylo na čase.

V reálném životě totiž andělé vypadají jako čerti, a čerti jako andělé a na každou stranu snesete dost argumentů, které jsou v posledku neudržitelné. Nějaká indická filosofická škola dospěla už před stovkami let k závěru, že žádné tvrzení není udržitelné. Vím, že nic nevím. Tak. A přesně tady, v bodě kde rozum selhává, a emoce se bouří, nastupuje jiná úžasná fíčura lidské duše, kterou nás vybavil Velký Programátor, abychom dokázali v demoverzi téhle hry fungovat. Totiž morální kompas.

Morální kompas je střelka, ukazující automaticky k nejrychlejšímu východu ze špatné situace směrem do dobré situace, a když ho použijete vícekrát za sebou s výborně zorientovaným azimutem, můžete se dokonce dostat o level výš a do úplně jiné hry nebo vám spadne truhlička s proviantem a bonusovým vybavením.

Čím častěji a lépe ho používáte, tím víc vám slouží a tím fantastičtější jsou výsledky. Dokonce, i když se cítíte jako hromada sraček, to, že jste udělali správnou věc, vyvolá rychlou odezvu vesmírného automatu. A stejným způsobem by se dala popsat mechanika porouchaného kompasu, který vás namísto nejlepšího východu spolehlivě dostane nejrychlejší cestou do totálně nehratelné lokality, kde vás přízraky vašich špatných skutků stáhnou o poslední pětník. Ne nahodile dezorientovanej, ale vyloženě špatně vyladěnej kompas je největší průser. Nahodile zmatenej kompas vás dostane jednou do průseru, a občas k něčemu skvělýmu, dokud nenaberete jeden ze dvou možnejch směrů – nevyladíte si kompas správně nebo vadně.

Intermezzo: Mám teorii  o tom, že se morální kompas ladí podle všech podnětů, které z okolí přijímáte, a úplně nejvíc podle lidí. Zdržujte se ve společnosti špatných lidí, a vaše střelka půjde ze severu hezky rychle na jih, aniž si toho všimnete. 

Největší legrácka celé téhle hry samozřejmě je, že nikdy nemáte nezvratný důkaz o tom, že právě podléháte monstrozní iluzi, a ani vaše okolí vám ho nepodá, protože vadně nastavené kompasy lidí se navzájem ovlivňují, jako magnety. Rezonujeme spolu navzájem jako rozeznělé struny, naše zvuky se mísí a vytváří harmonie. Občas z té harmonie vystoupí nějaký motiv tak silně, že to zajede do morku kostí – vy víte, že něco slyšíte, ale nejste si jisti, jestli je to hudba budoucnosti nebo mámivý zpěv sirény.