Trainspotting 2

MV5BNTc2Mzg3NTQtMzBkMS00NjQzLWEyNDAtYTFmNWRmOGNiN2NiL2ltYWdlXkEyXkFqcGdeQXVyNjU0OTQ0OTY@._V1_SY1000_CR0,0,673,1000_AL_

Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.

„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“

„Tak půjdeš do kina s náma?“

„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“

Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.

Cestou zpátky už se nesmějem.

Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.

„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“

Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“

„Divím se, že jsme přežili my,“ reagoval někdo další.

Na počátku byla zrada

Závěr filmu Trainspotting (1996): Mark Renton mizí s prachama

Závěr filmu Trainspotting (1996): Mark Renton mizí s prachama z drog, které sebral svým kámošům

Původní Trainspotting skončil „dobře“.

Skončil dobře v tom smyslu, že hlavní hrdina, Mark Renton, je sice feťácká mrdka, ale protože vám to přiznává, a možná jen proto, že je mladej, budete mu to budete věřit.

Knihy Irvina Welshe u nás vydal Maťa, později ArgoVěřít, že si ze dvou zel vybere to menší, a s prachama ze svojí poslední levárny začne žít obyčejnej, nudnej, konzumní život.

Pokud jste ovšem četli románové pokračování Porno (nebo cokoliv od Irvina Welshe), tušíte, že to zákonitě dopadne jinak.

Špatně.

ještě jsme měli všechno před sebou

Hrdinové Welshových románů jsou „lidé, chycení do pasti“ a Mark Renton rozhodně není výjimka. Trainspotting 2 ukazuje, že dokud jste neprošli skutečnou proměnou zevnitř, tak ten sebezáchovnej prášek, co jste pozřeli, jednou vyzvracíte, klidně i po dvaceti letech. O životě Rentona dvacet let v Amsterodamu se moc nedozvídáme, kromě toho, že zkrachoval a nejspíš ani nikdy nenabyl žádný smysl, kromě závislosti na běhání. Pod záminkou zaplacení starejch dluhů se Renton vrací zpátky do Skotska, a ke své feťácké minulosti, ke starému mixu podvodů a čórek, u kterých se změnilo jn pozadí a technický vybavení.

Protože čas pokročil, každej další pád do náruče smrti je o něco bližší, a cena za druhý a třetí šance je po každé o něco vyšší. Příběh Marka Rentona, který se vrátil do Skotska po dvaceti letech, zatíženej neúspěšností vlastního života a vinou graduje celkem logicky příšernou scénou, kdy se Begbie, čerstvě utečenej z kriminálu, dobývá na Rentona s cílem ho zabít, a ten začne vyprávět, jak si pamatuje, že spolu seděli v lavici první den školy,

„…pamatuješ, tehdy jsme všechno ještě měli před sebou.“

…na čemž vás nesere ani tolik, že to vypadá, že Mark Renton nejspíš umře oběšenej na elektrickým kabelu rozestavěnýho bordelu, na který ukradli spolu se Sick Boyem grant Evropský unie, ale to, že má pravdu: ve čtyřiceti už nemáte všechno před sebou. Karty jsou dávno rozdaný a dál jsme to nedotáhli.

vyber si život

V Trainspottingu 2 se dozvídáme, že „Vyber si život“ je otřepaný heslo z protidrogových kampaní z 80. let, které navíc nefunguje. Mark Renton se kdysi rozhodl, že si vybere život, ale protože ho nenaplnil smyslem, nestačilo to.

Dobře se učit, abys pak měl slušnou práci, stýkat se se správnýma lidma, vyhýbat se zoufalcům a jednou se možná budete moci zapojit přímo u koryta. Konzum a zločin bílejch límečků, jedinej příslib téhle moderní civilizace, a pak na druhé straně, jsou lidi, kterým na otázku „Stojí to za to?“ vyšla jiná odpověď, to je podstata Trainspottingu a dost možná i celýho fetu.

Mark Renton je sráč, antihrdina, co utíká před vinou, která ho prosakuje do nejhlubších pater a vede přímo do záhuby. Ta má podobu proradného kamaráda, který se mu chce pomstít, podobu Begbieho, psychopata, který celý život čeká na to, až si bude moct zracionalizovat někoho zabít a má i podobu bulharský štětky, která je dost chytrá na to, aby pochopila, že tady v té hře není žádnej kladnej hrdina.

Vyber si život. Kultovní monolog z Trainspottingu.

Vyber si život. Kultovní monolog z Trainspottingu.

Renton nedokáže udělat za svojí minulostí čáru, nedokáže zaplatit cenu nového života, takže se konci dostává na začátek, na startovní čáru, kde skončily všechny naše sny dospělýho života: ve svým starým dětským pokoji si pouští desku. Na nás zůstává se rozhodnout, jestli to je gesto smíření se s minulostí nebo finální fuck off.

Poslední záběr: Renton zpátky ve svém dětském pokoji

Jediná cesta ke smíření

Ve filmu se objevuje jen jedinej světlej moment, a tím je Spudovo psaní. Ve snaze najít něco, cokoliv, na co by se mohl upnout jako feťák, začne sepisovat věci, co zažil s kamarádama. Když už nic jinýho, tak napsat, znamená uznat, co se stalo, napsat to, znamená přestat si lhát a při čtení jedné Spudovy povídky se rodí nejnadějnější moment celého filmu, ve kterým psychopat Begbie, ještě než se vydá vykonat pomstu, jde popřát svému synovi víc štěstí do života

„….úplně stačí, když budeš lepší, než tvůj vlastní fotr a jeho fotr.“

Moment, kdy se jeden z hrdinů rozhoduje začít psát, je silně autobiografickej, je o Welshovi a je i o nás, protože ani já jsem jiný východisko nenašla. Mezi vinou, sebedestrukcí, unavená z lhaní sama sobě, nechat se motivovat touhle společností jenom od horších sraček k těm hezčejším a lepčejším, všechno co můžeme udělat, bez drcení lží a motivačních hesel je začít přiznávat pravdu, o tom, jak to bylo a tam pak, na konci, zpátky u věcí, před kterýma jsme utíkali, si říct: je to špatný, ale jsem to já.
T2-JB-01893.dng

7 komentářů u „Trainspotting 2

  1. Myslím si, že někdy u někoho je psaní jen dalším útěkem z mnoha. Asi lepším než jiným možným, jenže všichni v mých očích před něčím utíkaj a nejhorší bývá, že to tak bystře vidím, ale neumím jim pomoci, natož sám sobě. Když vidíš jako svou jedinou naději na další cestě zříci se všeho a všech, jakože skok takový do propasti, je to zatraceně těžký tam hupsnout rovnou po hlavě. Věk nehraje až takovou roli…

      • I s těmi mám své zkušenosti, byť vesměs jen s měkkými nebo legálními. Každý má svou Nemesis, která má mnoho podob, říkával jsem, obcoval bez velkých zábran s tou svojí, bral jí na lehkou váhu, až mne převážila. A v předešlém příspěvku jsem bohapustě kecal. Věk hraje obrovskou roli v zaběhaném stereotypu myšlení a konání a síle vůle jej opustit. Ještě nejsem tak moc starý, utěšuju se, můj dosavadní život byl sérií chyb, které se dají napravit skokem do propasti. Stojím na jejím pokraji, zírám dolů i nahoru a jímá mne z toho závrať.

  2. Když řekneš:“Je to špatný, ale jsem to já“ tak to je přesně ten okamžik, kdy ses rozhodla s tím nic nedělat. Což je už doopravdy špatný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *